Torey L. Hayden - Sebranka

• Nakladatelství: Portál
• Rok vydání: 2013
• Počet stran: 288

Torey je speciální pedagožka, která již napsala mnoho knih o dětech, se kterými během své praxe pracovala.

. Tentokrát má ve třídě jen čtyři děti a vlastně jen na tři hodiny denně, ale rozmanitější skupinka už snad ani existovat nemůže.

Sedmiletý autista Boo, který když už se rozhodne promluvit, jsou to jen nesmyslné echolálie, sedmiletá empatická a inteligentní Lori, která však v důsledku poškození mozku není schopná zpracovávat symbolický jazyk a čtení či psaní je pro ni nepřekonatelný problém, desetiletý Tomaso s agresivním chováním a dvanáctiletá Claudia, tichá, ochotná, nenápadná, avšak těhotná.

Příběh se nezaměřuje převážně jen na jedno z dětí, jako tomu bylo třeba u Spratka, podrobněji jsou tu rozebírány problémy všech dětí. A že jich má každé z nich až nad hlavu.

S Booem je třeba nacvičovat běžné činnosti každodenního života, a také funkční komunikaci, která se však zrovna moc nedaří.

Lori, ač zpočátku optimisticky naladěná a ochotná zkoušet lecjaké metody, jak se naučit číst, postupem času ztrácí energii a optimismus ji zcela opouští, a ona není ochotná už to dál zkoušet. Díky své inteligenci si svůj problém uvědomuje a trápí se tím.

Tomaso neumí ovládat své emoce a na vše ihned reaguje afektivním výbuchem, zvláště pak na emocionálně velmi náročné situace. Jako malý byl svědkem vraždy svého otce a bratra, následně byl postupně umístěn ve spoustě pěstounských rodinách, nikdo se však k němu nedokázal přiblížit a poskytnout mu vhodnou pomoc.

"Můj táta je mrtvej," zašeptal Tomaso.

"Já vím."

"Chci bejt taky mrtvej. Chci bejt s mým tátou. Chci odsud vypadnout."

"Drž se mojí ruky, Tomaso."

"Je to tu strašně těžký. Život je strašně těžkej."

Nemluvila jsem.

"Můj náhradní táta mě nenávidí. Moje náhradní máma mě taky nenávidí. Je jim fuk, jestli budu žít, nebo umřu. Nejsem ničí kluk. Všichni mě nenávidí."

(Str. 94)

A Claudia… Tichá, klidná dívka, jejíž chování na první pohled nevypadalo problémově. Lidé měli tendence myslet si, že vlastně žádné potíže ani nemá. Líbilo se mi prohlášení, že Tomaso s Claudií mají vlastně stejné emocionální problémy, ale řeší se jen ty Tomasovy, protože reaguje agresí, zatímco Claudia se uzavírá do sebe a na první pohled není nic poznat.

Ale ten, kdo si myslí, že dvanáctiletá těhotná dívka je zcela psychicky v pořádku, je… No, minimálně dost zvláštní. Předpokládat něco takového mi přijde jako dost nepochopitelná věc.

"Nemůžu přijít na to, o co ti jde. My všichni tady jsme pro tebe přece cizí děti, jenom taková sebranka. Co na nás záleží? Proč se staráš?"

(Str. 130)

Kniha mi dala jeden důležitý podnět k zamyšlení. Já totiž souhlasím s integrací v té největší možné formě (i přes mou ne zrovna pozitivní zkušenost), nejsem pro zavírání dětí do speciálních škol, kde o nich společnost nemá ani tušení. Ovšem tady jsem si uvědomila, že pro všechny děti prostě integrace není.

Některé děti tím vyloženě trpí.

Lori je toho důkazem. Dítě nadprůměrně inteligentní, které v sedmi letech dokáže počítat do tisíce, ale nepřečte ani písmeno. Jinak ale žádný problém nemá - chová se a reaguje normálně, jen je trochu hyperaktivní a nesoustředěná. Věřím, že člověk může velice snadno zapomenout na to, že má takové dítě problém. A to dost závažný.

I v tomto případě by ale taková integrace mohla fungovat, ovšem jen za předpokladu dobré spolupráce třídního učitele s rodiči a celkovou ochotou s takovým dítětem pracovat a smířit se s tím, že prostě ty symboly do hlavy jen tak nenatluče. Lori měla bohužel v tomhle případě smůlu - její učitelka zastávala názor, že dítě, které není schopné se učit, to buďto dělá schválně, nebo nemá ve škole co dělat.

Kniha vyšla v originále v R. 1982, což je už nějaká doba. V České republice nikdo slovo integrace v souvislosti se začleňováním žáků s postižením do společnosti určitě tehdy nepoužíval. Ani dnes dle mého názoru není na tak dobré úrovni, na jaké by mohla (spíš měla) správně být. Věřím ale, že v některých zemích je ta úroveň lepší a dnes už by si s dítětem, jako je Lori, poradili lépe a bez traumat, která musela prožít.

Kniha měla několik momentů, které mě hodně zasáhly, mám ale pocit, že tam bylo i několik hluchých míst, kde se mluvilo o nepodstatných věcech. Z ostatních knih jsem ten pocit neměla tak intenzivní jako tady. Je to ale možná jen můj dojem a někomu jinému by to ani nepřišlo.

A na závěr chci vědět, komu tu knihu věnovala! Myslela jsem původně, že je to věnování určeno dětem, o nichž psala, ale po přečtení o tom nejsem už ani trochu přesvědčená.

Komentáře

1 David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 11. ledna 2014 v 13:53
No bezva! Zase jedna knížka, co si přečtu. Ale musím ti napsat, že s tebou zcela zásadně nesouhlasím. Prošel jsem tzv. speciálním školstvím a k internátům i ke škole mám milion výhrad. Přes veškerou moji negativní zkušenost ale budu tvrdit, že integrace je nesmysl. Rozhodně pro většinu lidí, které znám, by nebyla přínosem. Ostatně na to nemáme vhodné pedagogy, společnost není dostatečně připravená a narozdíl od tvrdého "normálního" prostředí to speciální školství zajistí dítěti, že vyrůstá v prostředí, které ho akceptuje a kde si je rovné s ostatními. Jsou mezi námi silné osobnosti, pro které ta integrace je řešením, ale hodně bych protestoval, proti jejímu plošnému zavádění. Mimochodem si nemyslím, že by integrace jakkoli přispívala k větším znalostem normální společnosti. Ochota zaměstnávat postižené bude úplně stejná, jako byla vždycky. Člověk je nastavený tak, že přijímá jen sobě rovné. Na knížku se těším.

2 Neriah | E-mail | 11. ledna 2014 v 18:17
[1] Jsou lidé, kteří by integraci nezvládli, ale za nesmysl ji určitě nepovažuju. Problém speciálního školství vidím právě v tom, že děti vyrůstají mezi sobě rovnými, jsou mimo většinovou společnost, a jakmile už nejsou pod ochranou internátu a spec. školy, setkávají se s krutou realitou, která se bezpečnému místu v ochranných zdech školy ani trochu nepodobá. Zažívám to na vlastní kůži. Já byla integrovaná čtyři roky, a i když to v mém případě díky asistentce, která mě neustále obskakovala, byla dle mého ztráta času, nelituju toho. Nejsou připravení pedagogové ani společnost, v tom s tebou souhlasím. Ale už by bylo na čase je začít připravovat. JInde to funguje, tak proč ne i u nás? Potrvá ale ještě dlouho, než se situace zlepší. Bohužel to co je dnes u nás vydáváno za integraci vypadá stejně jako v mém případě - asistentka dítě obskakuje, vychvaluje ho až do nebes a v konečném důsledku to dítěti víc škodí, než pomáhá. Asistenti nejsou správně školení, rodiče se o své děti bojí (což je pochopitelné, ale často jim to ubližuje), takže je nakonec ten intr pro dítě lepší volbou, pokud z něho má vyrůst v rámci možností samostatný člověk. Ale speciální školy nejsou tím nejlepším řešením. Za vyhovující považuju třeba speciální třídy při běžné ZŠ. Ale chápu, že ne všude se dají zřídit. A ještě lepší by bylo překopat úplně celé školství... No... Tohle všechno jsem mohla sepsat rovnou do dalšího článku. :) Možná to ještě i udělám.

3 David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 11. ledna 2014 v 22:07
[2] Překopat školství je snad ještě těžší než změnit samu podstatu člověka. Bylo by to třeba, ale dost dobře to není možné. Já netvrdím, že speciální škola je ideálním řešením a jak jsem už psal, mám milion výhrad. Máš pravdu, že dítě v internátě mezi sobě rovnými není připravováno na drsnou realitu světa kolem. Ale já se ptám: Není to v konečném důsledku lepší? Proč máš od šesti let nést posměch, nepochopení, odmítnutí a trest za svou jinakost, když v tom věku sama nechápeš, že jsi vlastně jiná? Komentář na blogu nestačí na to, abych vyjmenoval své argumenty proti integraci. Tím jasně nejpádnějším je mizerná úroveň pedagogů a jejich naprostá neznalost problematiky postižených. Asi taky čteš blog Amelie, kde se občas objeví článek o Elišce a jejím životě v "normální" škole. To je druhý a podle mně velmi pádný argument pro speciální školy. Kdyby mělo být pomém, školní docházka by nebyla povinná. Takový autista Jeníček by možná snesl nějakou míru domácího vzdělávání, ale jsem si jistý, že i v praktické (dříve zvláštní) škole bude nevýslovně trpět. V některých případech je také povinná docházka jen vyhazováním státních peněz, protože je investuje do lidí, kteří jsou buď nevzdělatelní, nebo vzdělání v jejich kultuře nemá žádnou hodnotu a ke krádežím není potřebné. No, ale nebudu tu psát celý článek o svých názorech. Někdy se zastav v Praze a pořádně to rozeberem, jo?

4 punerank | E-mail | Web | 12. ledna 2014 v 0:22
Já se těšííím! Jako děcko jsem chtěla jít na pár dnů do normální školy, ať to stojí co to stojí. ted bych se tam už nehrnula, ale tu touhu si pamatuju. Hodně záleží na postižení i na zápalu postiženého samotného!

5 verinka | E-mail | 13. ledna 2014 v 18:33
Integrace je super :) Pracovala jsem jako asistentka v běžné MŠ u holčičky s Downovým syndromem a bylo to velké obohacení jak pro mě, tak pro ostatní děti a troufám si říct, že i pro tu holčičku :) Krásně napodobovala ostatní děti a snažila se s nimi komunikovat a ony s ní..nikdo z dětí za celou dobu neměl jedinou škaredou poznámku, narozdíl bohužel od paních učitelek..ne všechny děti by to asi zvládly, třeba neslyšící nebo těžce mentálně a tělesně postižené, ale obecně si myslím, že nejvíc bojují proti integraci učitelé.

6 verinka | E-mail | 13. ledna 2014 v 19:29
ps Myslím si, že je úplně klíčové dětem ukazovat, že každý jsme jiný, každý je dobrý na něco jiného a v něčem mu to třeba tak nejde, někdo nechápe matiku, někdo neumí kreslit nebo je neobratný v tělocviku, někdo má tmavší barvu kůže, jiný koktá nebo špatně vidí..tohle se ale ty děti nenaučí jinak než tak, že budou vedle sebe vyrůstat. Samozřejmě že je třeba taky odborných znalostí- dostat do běžných škol víc speciálních pedagogů, asistentů, individualizovat učivo podle schopností dětí..je to běh na dlouhou trať, ale začít se musí. Dávání romských dětí hromadně na zvláštní školy je kapitola sama pro sebe. :(

7 Neriah | E-mail | 13. ledna 2014 v 20:17
[3] No, já se třeba s posměchem v tak nízkém věku nesetkala. A myslím, že pokud pedagog spolužákům postiženého dítěte důkladně vysvětlí, oč jde, nemělo by se to stávat často. Malé děti jinakost druhých přijímají ještě dobře - jejich názor není tolik ovlivněn pohledem dospělých. Děti mě braly v pohodě zhruba do těch deseti, jedenácti let. Pak nastoupila puberta a většina se mě začala stranit. To byl ten čas, kdy jsem přestoupila do Prahy, kde jsem se mimochodem prvně setkala se šikanou, když nepočítám školku. Smáli se mi ti, s nimiž jsem si dle slov asistentky měla rozumět - stejně postižení vrstevníci. Každopádně s pochybnou úrovní pedagogů musím jen souhlasit. A není to jen neschopností vysokoškolských učitelů předat nějaké kvalitní poznatky, ale i tím, co za osoby se na pedf hrne. Fakt mě až děsí, co jsou někteří moji spolužáci zač. A doufám, že konkrétně ti nikdy ve školství pracovat nebudou. Speciální školy úplně nezavrhuju - pro některé typy postižení ani jiná cesta není. dítě s těžkou mentální retardací prostě do ní chodit musí. Člověk s pohybovým, zrakovým, sluchovým atd. postižením je ale schopen s určitou mírou podpory běžnou ZŠ absolvovat. V dnešní době to ještě není úplně běžné, ale já doufám, že jednou to bude zcela běžným jevem. Mám toho na srdci ještě hodně, ale jo, nechám to na dobu, až dorazím do Prahy. :)
[4] Myslím, že po tom asi na chvíli toužil každý, kdo to nikdy nezažil. Myslím, že stojí za to to dětem umožnit zažít, když už ne ve škole, tak aspoň ve školce...
[5] Děti s DS mi přijde, že se integrují docela dobře... Tím myslím, že je to pro ně přínosem, že si z toho něco vezmou, ne že by bylo mnoho ochotných učitelů se toho zhostit, bohužel. :-( A pak se divíme, že ty děti jsou ke svým postiženým spolužákům kruté a posmívají se, přitom ten přístup přebírají od dospělých - ať už rodičů nebo učitelů... Samozřejmě, že učitelé proti tomu bojují - vždyť integrovat nějakého žáka je práce navíc. A proč by se namáhali ještě víc? :-( Kolikrát mají problém i se žáky se SPU, natož pak s někým, kdo nechodí nebo nevidí...

8 verinka | E-mail | 13. ledna 2014 v 21:10
[7]Máš pravdu. Já chápu, že toho mají učitelé moc...nejhorší ale je, když se zajedou v nějaké metodě výuky, kterou pak opakují třeba 20 let a která není efektivní- totiž zvládne si z ní něco málo odnést jen malá skupina "průměrných, nenáročných dětí". Tihle učitelé jsou pak hrůzou nejvíc bez sebe, když mají učit někoho, kdo do toho jejich naučeného neefektivního systému nezapadá. Raději udělají všechno pro to, aby se tohoto žáka zbavili, než aby připustili, že musí změnit oni něco..(co by pak ve finále prospělo všem). Tak to bylo u nás v MŠ- paní učitelky neměly Zuzanku rády a tvrdily, že její integrace je nevhodná pro ni a brzdí ostatní děti- až úplně na konci školního roku paní učitelka řekla pravdu: "Já prostě nevím, jak s ní mám pracovat." Nevěděla to a ani to vědět nechtěla :(

9 David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 13. ledna 2014 v 23:26
[8] Já bych ty učitelky nepodezíral z toho, že nechtějí vědět. Ony jen nemají od koho vědět. Většina z nich jsou matky, takže nějaký vztah k dětem mají. Ony by možná rády, kdyby. No, a to je ten problém. Naše školství je příliš všeobecné a svázané náročnými osnovami, které ta učitelka musí dodržet. Jakékoli zdržení je pro ni problém. Na speciální škole nás bylo ve třídě na ZŠ deset. To se pak dá pracovat s něčím, jako je individuální přístup. Navíc ty ženský věděly, koho že to budou učit. Tu víc, tu míň měly ponětí o zrakových vadách a možnostech jednotlivých žáků. Zažil jsem toho v internátech za těch 13 let dost a dost hroznýho, přesto bych nikdy integraci nepodpořil, jako jedinou možnou cestu. Jsou případy, kde je vhodná, ale jsem bytostně přesvědčený, že u většiny zrakově postižených by byla na škodu. Nevěřím, že je školství natolik reformovatelné, aby integraci uneslo. Jako bude stát vždycky špatným hospodářem, bude náš školský systém vždycky neefektivní, plný polovzdělaných učitelek, zahořklých ředitelek, hloupých inspektorů a ještě horších ministrů.

10 verinka | E-mail | 14. ledna 2014 v 19:39
[9]Ale jo, měla vztah k dětem. K některým- těm, co se nevymykaly. :) Právě že osnovy se v posledních letech změnily, jsou hodně volné (aspoň doufám, že mám správné informace), děti můžou mít individuální plány..ale učitelé jsou pořád ti samí, to je malér. Přitom jsou školy, kde integrace krásně funguje- přišel tam ředitel, který ji podporuje, vyházel učitele, kteří ji přijmout nedokázali a nabral takové, pro které je integrace základ. Jedna taková škola je myslím v Trmicích nebo kde...byla o ní reportáž- kolem 60% dětí je tam integrovaných..paní ředitelka je mladá, akční, zařídila asistenty..a jde to. Jak se říká "Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody." Učitelé to nemají lehké, určitě ne, ale nemůžou prostě předpokládat, že budou učit masu nějakých klonů. Tak jak jsou dospělí různí, tak i děti přece. Někdy to skutečně nejde a to dítě by úplně zbořilo ty hodiny.. ale že by to byla většina? Navíc, proč zrovna zrakově postižení by nemohli být v co největší míře integrovaní, vždyť podle mě to je v běžné škole mnohem menší problém než třeba mentální retardace nebo vážné sluchové postižení.
ps všichni absolventi pedag. fakulty mají absolvované základy speciální pedagogiky a všichni by měli mít povědomí o různých typech postižení, navíc mohou jet na kurzy, vzdělávat se, spolupracovat se speciálním pedagogem, který už na některých školách působí, mají k ruce asistenty..já pro ně až tolik pochopení nemám. :( Kdybych viděla, že ta učitelka udělala vše, co bylo v jejích silách a nešlo to, tak bych to dokázala pochopit. Ale třeba v té "mé" MŠ Zuzanku odsoudily předem, vůbec se nepokoušely s ní pracovat, byla to pro ně ztráta času. Přitom, kdybych měla jejich schopnosti a dovednosti, tak bych si pískala..jim chybělo jediné- otevřené srdce.

11 Neriah | E-mail | 18. ledna 2014 v 1:00
[10] Já pro tyhle učitele taky pochopení nemám. Chápu, že třeba neví, jak s nějakým dítětem pracovat, to ale není důvod ho hned zavrhnout. Naopak by měla být samozřejmá snaha porozumět, o dané problematice si něco nastudovat... Vím, že jsou lidé, kteří mají problém handicapovaného člověka přijmout, v jeho přítomnosti se cítí rozpačitě a co já vím, jak ještě... Ale ti v tom případě nemají ve školství co dělat. Každé dítě je osobnost, má nějaká svá specifika, a je úplně jedno, jestli má dyslexii, je na vozíku, má MR, trpí úzkostmi nebo je ostatním pro smích kvůli vzhledu... Každé tohle dítě si zaslouží ten správný přístup a ne odmítnutí ze strany pedagoga, který má na něj v určité části života nějaký vliv. Jenže školství je stále plné konzervativních lidí, kteří jsou zvyklí už sto let učit v nějakém zaběhnutém systému a změna v podobě integrace je pro ně naprostým hororem - znamenalo by to totiž, že by měli víc práce. Je rozčilující, že někde to fungovat může a někde vůbec. Trochu naděje vidím až v další generaci, která už vyrůstala v tom, že všichni postižení nejsou jenom v ústavech. Ale ti líní se najdou všude...
[9] Já ji taky nepodporuju jako jedinou možnou, pořád si myslím, že dítě (nebo rodič) mají právo se rozhodnout, co bude nejlepší. Ale nesouhlasím, že pro většinu zrakově postižených není řešením. Řekla bych, že není řešením jen pro velmi malou specifickou skupinu osob se ZP. Jistě, aby to fungovalo správně, ne nějak odfláknutě, chce to školené pedagogy a asistenty, ale věřím, že při troše snahy by to nebylo na škodu, právě naopak.

12 verinka | E-mail | 18. ledna 2014 v 21:45
[11]Já bych jim ani neměla za zlé, že se cítí rozpačitě... taky se cítím rozpačitě při setkání s lidmi s určitým postižením, na které nejsem zvyklá (třeba jsem suplovala v 9. třídě ZŠ, kde byla dívčinka, která měla poruchu růstu a měřila asi metr a kousek? nevím..a to se musím přiznat, že přes veškerou snahu se k ní chovat normálně jsem cítila, jak křečovitě se k ní chovám, s jakou obezřetností..). Ale to by se všechno poddalo časem, kdyby se ti učitelé nesnažili svoji bezradnost a rozpaky svést na to, že dané dítě tam vlastně nemá co dělat.. A víš co? Napiš jako bakalářskou práci nějakou příručku pro asistenty pedagoga!! :-) Já bych si něco takového s chutí přečetla!!

13 Neriah | 22. ledna 2014 v 14:56
[12] No, uznat svou chybu moc lidí neumí, tak proč to rovnou nesvést na děti, že... :-( A díky za inspiraci na bakalářku ;-) Píšu si ji jako jeden z možných návrhů a třeba tohle téma nakonec i zvolím :)

14 verinka | E-mail | 22. ledna 2014 v 18:47
[13]Jestli máš chvilinku čas mezi učením, přečti se tohle...
https://xpastelka.signaly.cz/1401/kde-je-vule-tam-je
Chacha, co dodat!!
15 Neriah | E-mail | 26. ledna 2014 v 22:10
[14] Díky za odkaz na článek. Moc se mi líbil. Mám teď zase na nějaký čas co pročítat...
PS to je ta Zuzka, které jsi dělala ve školce asistentku nebo je to úplně někdo jiný? :-?:-)

16 verinka | E-mail | 27. ledna 2014 v 20:19
[15]Někdo jiný, ale klidně bych se pod to mohla podepsat, jak je to výstižné.

17 Amelie | Web | 8. února 2014 v 15:50
Torey Hayden mám moc ráda, knihu Sebranka mám v knihovně, už se na ni těším.
Integrace je složitá věc... Děti s pohybovými obtížemi (je-li na to škola přizpůsobená) a možná i některé děti s DS to mohou zvládat vcelku dobře. Ale co třeba autisté? A i zde je každý jiný. Jeden nezvládne školu vůbec, jiný jen Speciální či Praktickou. Eliška má AS a chodila do vesnické malotřídky. Nepochopení učitelů, šikana vrstevníků, bagatelizování šikany ze strany učitelů, neschopnost vytvořit IVP a porozumět obtížím autisty...ale i přesto jsem ráda, že je na "normální" škole. Hůř s Jeníčkem. O integraci se vůbec nedá mluvit. V normální MŠ ho dvakrát odmítli, stačí říct, že je AUTISTA a je to jak zaklínadlo. A tak chodí čtvrtý rok do Speciální MŠ, kde je málo dětí, ale zpočátku půl hodiny, pak hodinu, dvě..až teď na dvě dopoledne v týdnu. Můj názor? Víc škody než užitku. Nechce tam chodit, bojí se, odmítá, pláče... Teď po ročním odkladu má jít do školy. V normální škole ho nechtějí, protože je autista. Tak jen doufám, že v Praktické či Speciální mu bude líp. Pokud ne, jsem pro domácí vzdělávání. Bohužel odborníci ne - prý se MUSÍ začleňovat do kolektivu. Já si to nemyslím. Holt každé dítě je jiné, jedno integraci v pohodě zvládne, jiné ne. A peníze na asistenty bohužel nejsou....v MŠ má asistentka úvazek 14 hodin týdně a na to má deset dětí, pro které ten čas musí rozdělit. Myslím, že ve většině škol je toho na učitele už tak moc a integrace dětí s handicapem by byla práce navíc, nemají na to čas, síly ani peníze. Bylo by to na dlouhé povídání. Integrace ano - ale tam, kde to jde, citlivě a s ohledem na dítě i okolí. nedá se to říct paušálně.

18 Amelie | Web | 8. února 2014 v 18:00
Teď mi třeba říkala Eliška, že by raději byla ve třídě s jinými Aspergery, ne v "normální" škole, kde jí nikdo nerozumí. je to těžké. A hlavním nedostatkem jsou peníze - nejsou peníze na podobné třídy, na asistenty, na kvalitní speciální pedagogy, na pomůcky a kartičky pro autisty, na vzdělávání učitelů a asistentů (přednášky jsou drahé, za učitele musí někdo suplovat, což se vedení nelíbí a ještě si musejí přednášky zaplatit sami. KDO to udělá?!)

19 Neriah | E-mail | 8. února 2014 v 20:56
[18] Souhlasím, že u autistů je to o dost složitější. Někteří školou proplouvají v pohodě, někteří tam neskutečně trpí... Jo, autismus strašně moc lidí odrazuje, úplně mi to připomnělo článek jedné maminky řešící zápis své dcery... Jakmile zavolala do školy a oznámila, že je její dcera autistka, dostalo se jí odpovědi: "Autistka? A víte vy, kolik je s takovými dětmi práce?..." Na to se nedá snad ani nic říct. Integrace není úplně pro všechny, škola musí mít zájem pro to dítě něco udělat. Myslím, že třeba i úzkostný autista může integraci zvládnout, pokud by byla škola vstřícná. Jenže to kolikrát bohužel není. Pak nemá cenu dítě v takovém prostředí nechávat - vedlo by to tak maximálně k zhoršení jeho psychického stavu. A peníze jsou další problém - to je pravda. Nikdo zadarmo nebude ochotný něco dělat. A to co říká Eliška je zajímavé. Myslím, že ani žádná taková třída přímo pro Aspergery nikde není? Jen přemýšlím nad tím, zda by jí ostatní rozumněli - nebylo by to spíš naopak? Trochu bych se obávala, že by si všichni brzo lezli na nervy... Ale pravdou je, že šikany bych se v takové třídě nebála... Integrace je strašně zajímavé téma k diskuzi, mám k němu ještě tolik co říct... Ale bylo by to hrozně chaotické, a nikoho by to nebavilo číst, tak si to radši nechám pro sebe. :)

20 Amelie | Web | 9. února 2014 v 0:48
[19] Určitě by nás to bavilo číst:-) Integrace má spoustu pro i proti a většinou nejvíc záleží na lidech. Každé dítě je jiné a je třeba k nim přistupovat individuálně (dle jejich možností).