Zvíře. Tak mu říkali. Nohy stolu byly jeho klecí. Paže přitisknuté k hlavě, jako by se jimi chtěl chránit, a kolébal se. Pohupoval se dozadu a dopředu, tam a zase zpátky. Jedna z ošetřovatelek se do něj pokusila šťouchnout, aby ho zpod stolu vystrčila, ale k ničemu to nevedlo a chlapec se stále pohupoval. Dozadu a dopředu, dozadu a dopředu.
Pozorovala jsem ho přes jednosměrné zrcadlo. "Kolik mu je?" zeptala jsem se ženy po své pravici.
"Patnáct."
Takže to už vlastně není chlapec. Naklonila jsem se blíž k zrcadlu, abych si ho prohlédla. "A jak dlouho tady je?" chtěla jsem vědět.
"Čtyři roky."
"Aniž by kdy promluvil?"
"Aniž by kdykoli promluvil." Žena na mě ve strašidelném přítmí místnosti za zrcadlem pohlédla. "A aniž by za celou tu dobu vydal jakýkoli zvuk."
Od této autorky jsem četla již dvě knihy a chtěla jsem znát i ty další dvě. Nikdy mě žádný autobiografický příběh nezasáhl a nezaujal tak, jako její zkušenosti s postiženými či jinak problémovými dětmi. Její bezmezná ochota jim pomáhat, a to i přesto, že ostatní už to dávno vzdali.
Torey je speciální pedagožka, a vždy má talent dostat i ty nejbeznadějnější případy z toho nejhoršího a pomoci jim zařadit se do běžného života.
O tom svědčí hlavně kniha Spratek o malé Sheyle, která se zpočátku jevila jako nezvladatelné dítě, na konci knihy z ní však bylo úplně jiné děvčátko.
Tentokrát má Torey šanci pomoci patnáctiletému chlapci, který nepromluvil celých šest let, a jehož problémem není jen neschopnost mluvit.
Žil ve stavu morbidní, trýznivé hrůzy snad ze všeho. Celý jeho život byl naplněn strachem. Bál se silnic i pantů na dveřích. Psů i tmy stejně jako kleští nebo kousků provázku, které spadly na zem. Vody se bál příliš na to, než aby se mohl koupat. A měl tak velkou hrůzu z toho, že by zůstal bez šatů, že nebylo možné ho donutit, aby se převlékal. Poslední tři roky Kevin odmítal vytáhnout paty z Garson Gayer. Celou tu dobu zůstával uvnitř. Strachy Kevina uvěznily v mnohem neprodyšnějším vězení, než jaké by si kdy dokázal vybudovat ze stolů a židlí.
Existuje vůbec nějaká šance mu pomoci? Na tohle i jiné otázky se Torey sama sebe ptá, ale myslím, že by to nebyla ona, kdyby tento případ odmítla a nepokusila by se Kevinovi pomoci.
A tak začíná boj... Nejprve boj o první Kevinova slova, posléze o zachování jeho duševního zdraví. A taky o odbourání jeho strachů, samozřejmě.
Jeho život byl hrůzný, jeho traumata příliš veliká. A přesto jsme se na konci knihy setkali s úplně jiným chlapcem, než jakým byl na začátku. Vlastně již skoro mužem.
Vždy udělal jeden krok dopředu a nejméně deset zpátky, Torey se však nevzdala. A výsledky začaly být znát...
Má rozhodně můj veliký obdiv za to, že ho po některých zážitcích nezavrhla a neodmítla s ním dále spolupracovat. Jistě by na to měla právo, přesto s ním zůstala až do konce. Naopak ještě musela bojovat o to, aby ho mohla i nadále vídat a pomáhat mu.
Je tak trochu můj tajný vzor. Pochybuji, že bych kdy mohla pomáhat dětem stejně jako ona, ale snít si o tom můžu, ne?
Knihu bych doporučila všem, nejen těm, kdo se zajímají o tuto problematiku. Prostě proto, aby všichni věděli, že mezi námi nejsou jen zdravé a spokojené děti v okruhu milující rodiny... Ačkoliv pro slabší povahy to není zrovna nejvhodnější četba.
Drsný příběh, drsná realita. A bohužel založená na pravdě...
"Jenže nechápou, že to nejsou ty velké věci, které člověka nakonec dostanou. Jsou to ty malé. Když ti někdo každou noc po celý život jednu vrazí, je to mnohem horší, než kdyby tě jedenkrát přizabil."
Úryvků bych sem mohla dát dost a dost, a ani tak by mi to nestačilo. Spousta mě jich zaujala, ale raději si přečtěte celou knihu.
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Vysvětlení je už na začátku článku... Od Torey jsem prostě chtěla znát i další knihy, protože se mi líbí, jak píše, a hlavně jak se umí věnovat dětem.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Krutá realita.
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Vyrovnávat se.
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
U těchto knih na tuhle otázku nedokážu odpovědět. Většinou bych totiž nechtěla být nikým.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Heh? No dobře, tak konec. Co jiného byste ode mě taky čekali... A celkově, líbilo se mi (což jsem už zmiňovala), jak ho Torey nezavrhla a i přesto, co udělal, s ním i nadále pracovala...
Děkuji za to, že takoví lidé stále jsou.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Posuzování reálných postav mi jde špatně... Ovšem Kevinova matka je osoba, která si dle mého názoru nezaslouží ani kapku soucitu. Nedokážu ji pochopit, ať se o to snažím sebevíc. Vždy se ve mně vzedme vztek, že nic neudělala, že jen stála a přihlížela, ačkoliv ji musel strach z manžela svazovat stejně jako její děti. Kde je ta mateřská láska, která překoná všechno?
Komentáře
1 David Tygr Bachmann | E-mail | Web | 29. září 2012 v 15:15Spratka jsem četl a tak jsi mě nalákala i na zvíře. Sice mě poslední dobou tyhle příběhy mírně emocionálně zasahujou, což je divný, když jsem tvrdej, cynickej
bigbíťák, ale docela rád je čtu. Ono je na nich fajn to, že se vždycky najde někdo, kdo se snaží se zlem bojovat.
2 punerank | E-mail | Web | 29. září 2012 v 18:55
[1] Jednak tyhle příběhy emocionálně zasahujou a stejně tak nás něco v nich žene dál. Zvíře si určitě přečtu.
3 nel-ly | Web | 4. října 2012 v 5:17
Víš... vedle tebe se celkem stydím, za to, co čtu :D můje knižní výběr se skládá opravdu jen z brakový literatury, jak to tak vidim, ale ne naschvál, fakt
:D Tohle zní skvěle, vždycky jsem měla ráda příběhy za života... už od dob Dětí ze stanice ZOO, přes Princeznu pod závojem (jej, z toho jsem vzpamatovávala
dlouho) a vůbec. Má to velkej dopad, člověku je při čtení špatně, ale určitě to stojí za to. Knihu si seženu, díky za tip.
4 Neriah | Web | 4. října 2012 v 14:53
[1] Mě tyhle příběhy taky emocionálně zasahujou, ale nemůžu se přimět je nečíst. Dost věcí si při nich člověk uvědomí a vždycky mi mají co nabídnout.
[3]
Určitě si ji sežeň, myslím, že stojí za to. Princeznu pod závojem jsem nečetla zase já. A ta braková literatura (ačkoliv brak je pro každého něco jiného)
je taky občas třeba :D
5 Lucka | E-mail | 6. října 2012 v 14:10
Ta knížka je opravdu moc dobrá. No vlastně jako všechny od téhle autorky, co jsem zatím přečetla.
6 Corelaine | 8. října 2012 v 11:21
Téda, to vypadá hodně zajímavě. Když si někdy najdu čas, taky si to přečtu... Je dobré, že lidé čtou takovéhle příběhy...
7 Vendy | E-mail | Web | 24. října 2012 v 20:58
Máš tady pozoruhodnou nabídku. Nejen fantasy, ale i reálnou literaturu, příběh o reálném životě. My děti ze stanice ZOO mám taky a četla jsem ji, ale tohle
bude o něčem jiném. Trochu si vzpomínám na knihu A nikdo ho nechtěla, ale to taky bylo o něčem jiném... Zvíře. Hm-mmm. Po této knize se poohlédnu.
8 Neriah | Web | 25. října 2012 v 12:55
[7] My děti ze stanice ZOO je opravdu hodně odlišná věc. A nikdo ho nechtěl - není to o tom chlapečkovi, jak si ho adoptovali? To jsem někdy kdysi dávno
taky četla, pokud se mi to zas s něčím neplete... Po knize se určitě podívej. :-)
9 Vendy | E-mail | Web | 25. října 2012 v 19:22
[8] Jojo, je to o tom adoptovaném klukovi. Už je to hodně dlouho, co jsem tuhle kníčku četla, ale v kostce si to pamatuji dodnes... Po Zvířeti se určitě
podívám. I když tři zvířata mám doma. Ale to je zase něco jiného... ;-) :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat