Kniha, o níž vám teď napíšu, je pro mě doposud tím nejemotivnějším, co jsem kdy četla. Nejsem si jistá, zda vůbec někdy najdu jinou, která by tuhle předčila. Dost silně však o tom pochybuju.
Tento příběh se skutečně udál, není to nic, co by si někdo jen tak vymyslel. A čím víc příběhů s autobiografickou tématikou čtu, tím víc jsem přesvědčená, že sebelepší fikce o bolesti, trápení a jiných útrapách lidí nikdy nepředčí skutečnou výpověď někoho, kdo si něčím takovým opravdu prošel, či zná někoho s takovou zkušeností.
Knihu napsala speciální pedagožka, která pracuje s různě postiženými, duševně nemocnými, zneužívanými a týranými, emocionálně poškozenými dětmi. V knize pak píše o jedné speciální třídě, v níž se vyskytují děti nezařaditelné do běžného vzdělávacího procesu. Je třeba podotknout, že v době, kdy se vše událo, ještě neexistovala integrace, jak ji známe dnes. Děti mající nějaké problémy se prostě uklidily do takovéhle speciální třídy, a zajímaly jen toho, kdo je právě učil. Speciální třídy se dělily podle toho, jaký problém které dítě mělo, a pak tu byly děti, co nezapadaly do žádné z nich, a ty dostala na starost právě Torey. A aby toho nebylo málo, ve třídě jich měla maximální počet povolený zákonem, tedy osm.
A pak přišla devátá do počtu. Sheyla. Šestiletá holčička, která na tříletém chlapci podpálila oblečení, a kterou už během půl roku vyhodili ze tří škol. Nezvladatelná, agresivní, vyděšená, špinavá, snažící se dělat vše proto, aby ji nikdo neměl rád.
Všem kolem dává zabrat, její chování je nevypočitatelné, ostatní děti z ní mají zpočátku strach. Sheyla je u Torey umístěna jen dočasně, než se uvolní místo na dětském oddělení v psychiatrickém ústavu. Jenže Torey ke svému údivu zjišťuje, že je Sheyla nadprůměrně inteligentní, a po čase jde vidět, že se u ní ve třídě pomalu sklidňuje. Rozhodne se proto za ni bojovat a nechat ji u sebe ve třídě až do konce roku. Moc dobře totiž ví, že jakmile by se dostala do ústavu, nikdy už by neměla naději na normální život.
Sheyla žije pouze se svým otcem alkoholikem, matka ji opustila, když jí byly čtyři roky - vyhodila ji z auta na silnici a ujela pryč s o dva roky mladším synem.
Sheyla žije v otřesných podmínkách, bydlí s otcem vlastně jen v boudě o jedné místnosti v sezónní dělnické kolonii bez elektřiny, zavedené kanalizace a topení.
Začne se postupně s Torey sbližovat a její chování se zlepšuje. Ve skutečnosti k ní opravdu přilne a když jednou Torey musí na dva dny odcestovat, a není tak s dětma ve škole, hluboce to prožívá a ještě hůř na nastalou situaci reaguje. Je to dítě emocionálně velmi zraněné, které má problém s důvěrou v ostatní, a během čtení si člověk nemůže být jistý, na kolik jí Torey dokáže pomoct.
"Nebudu tě poslouchat. Už tě nikdá nebudu poslouchat. Měla jsem tě ráda a ty seš na mě škaredá. Jdeš pryč a opustíš mě a řeklas, že to neuděláš. To je zle hnusný, když to uděláš děcku, cos ochočila. Copak to nevíš?"
"Poslouchej mě, Sheilo..."
"Už tě nikdá nebudu poslouchat. Copak jsi mě neslyšela?" Už skoro šeptala, ale stále měla v hlase vztek. "Nenávidím tě."
Pohlédla jsem na ni. Tvář měla odvrácenou. Prvně od té doby, co přišla, jsem viděla, jak si prstem zatlačuje slzu. V panice tlačila prsty na spánky a nutila slzy zůstat, kde jsou. "Koukej, co kvůli tobě dělám," mumlala vyčítavě. "Kvůli tobě brečím, a to nechci. Víš, že nerada brečím. Nenávidím tě víc než všechny ostatní lidi a už tady nikdá nebudu hodná. Ať se děje co chce."
Na jediný okamžik se jí slzy zaleskly v očích. Ven se ale nikdy nedostaly.
Je to čtení nesmírně silné a emotivní, já se přiznám, že jsem skoro pořád jenom brečela. Stačila jen nějaká Sheylina poznámka, něco, co řekla Torey, a mně už tekly slzy proudem. Po dočtení jsem se snažila přijít na to, jak na mě kniha zapůsobila, a musím říct, že především ohromně lidsky.
Torey k dětem přistupuje svým osobitým způsobem, i přes jejich handicapy je nepovažuje za méněcenné a naopak s nimi otevřeně o všem mluví, vede je k co největší samostatnosti, a má s tím úspěch. Zároveň je ochotná připustit svou chybu, dětem se v případě svého omylu omluvit. Svou prací intenzivně žije, umí se za děti postavit a bojovat za ně ze všech svých sil. To je u mnoha speciálních pedagogů vyloženě nepředstavitelná věc.
Tyhle děti jsou ale něčím víc, jsou odvážné. Zatímco my si večer pustíme zprávy, abychom se dozvěděli o nových vzrušujících událostech a vítězstvích na jakési vzdálené frontě, unikají nám skutečná dramata, jež se odehrávají přímo mezi námi. To je politováníhodné, protože právě tady se můžeme setkat s odvahou, jíž se nevyrovná žádná vnější událost. Některé z těchto dětí žijí s tak hrůzostrašnými nočními můrami v hlavě, že v nich každičký nečekaný pohyb vyvolává děs. Některé žijí uprostřed násilí a zvráceností, jež nelze zachytit slovy. Některé žijí bez důstojnosti přiznávané zvířatům. Jiné žijí bez lásky. Další žijí bez naděje. Všechny to však vydrží. A ve většině případů to přijmou, jelikož nic jiného neznají.
Na závěr bych ráda napsala, že knihu k přečtení doporučuju úplně všem. Věřím, že bychom se měli nad takovými osudy minimálně zamyslet. Opravdu si ani neumím představit, že by po přečtení někdo z knihy neměl stejně silný prožitek jako já.
Děkuju všem lidem, jako je Torey, že existují, a že dělají vše proto, aby se některým na tom našem světě žilo alespoň o trochu líp. Děkuju, že dělají svět trochu hezčím místem k životu.
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Narazila jsem na ni úplnou náhodou na nějakém blogu a zaujal mě její název i anotace. Děkuju, neznámá blogerko. Jméno už nevím, pardon
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
bolest a nedůvěra
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
důvěřovat.
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Hmmm, jednou bych chtěla být alespoň z poloviny tak dobrá speciální pedagožka jako Torey.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Za největší pozitivum považuju fakt, že Torey nad Sheylou nezlomila hůl a bojovala za ni.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Tak chování některých postav je opravdu negativum, nicméně třeba takovou Sheylinu matku prostě soudit nemůžu, ač bych moc ráda...
Žádné komentáře:
Okomentovat